scarlett + noisette: Ten otravný zvuk budíku naprosto nesnáším. Zamáčkla jsem ho, otočila se na druhý bok a přetáhla přes sebe peřinu. Vzápětí jsem ji prudce odhodila. Úterý. Dneska mám jít přece do stáje. To mě donutilo vstát. Bylo devět hodin, za hodinu jsem tam měla být. Odšourala jsem se do koupelny, pak ještě rychlá snídaně a mohla jsem vyrazit.
Měla jsem rozbité auto, proto jsem musela jet autobusem, což trvalo trochu déle, ale dorazila jsem včas. Došla jsem k velké bráně. Byla otevřená a tak jsem rovnou prošla dovnitř. Rozhlížela jsem se a hledala někoho, u koho bych se mohla nahlásit, ale nikdo nikde nebyl. Pokračovala jsem až do stáje. Nakoukla jsem dovnitř. Tam taky nikdo nebyl. Ale když už jsem tam byla, chtěla jsem se trochu porozhlédnout. Procházela jsem mezi boxy, až mi do oka padnul naprosto úžasný kůň. Obrovský, bílý shir. Valach byl velice zvědavý a hned ke mně natahoval čumák, jestli nemám něco dobrého. Měla jsem v kapse pár pamlsků a tak jeden dostal. Pak jsem ho začala drbat na čele, vypadal, že si to vyloženě užívá. Tiše jsem k němu mluvila a skládala mu poklony. Nakonec vyloudil, ještě jeden pamlsek.
„Ať nám z něj neuděláš kouli“ zaslechla jsem za sebou čísi hlas. Nezněl však naštvaně, že tu krmím koně nýbrž pobaveně. Nebyla jsem si však jistá, jestli byl pobavený, tím jak mě valach naprosto dostal a láduji ho pamlsky, nebo tím jak jsem leknutím nadskočila.
Otočila jsem se a spatřila muže o něco málo staršího, než jsem já. „Jsem Scarlett, měla jsem se tu hlásit.“ Nasadila jsem opět výraz a tón pro komunikaci s lidmi.
„Rorie, dělám tu ošetřovatele. Pojď za mnou, dovedu tě do kanceláře. Ellie na tebe bude nejspíš čekat.“ pokynul mi a já ho následovala.
Ellie už na mě opravdu čekala. Vyzvala mě, abych se u ní v kanceláři posadila. Pak se chvíli přehrabovala v papírech, než našla mou přihlášku a nějaký další papír.
„Máš velmi zajímavou odpověď v kolonce jezdecké zkušenosti. Mohla bys to nějak specifikovat?“ podívala se na mě tázavým pohledem. Ano, chápu, že odpověď typu „v sedle se udržím“ ji nestačila.
„Jezdím zhruba deset let. Teda jezdila jsem.“ na chvilku jsem se odmlčela. „Mám za sebou pár závodů v crossu. Víc jsem teda jezdila parkury, drezuru jen okrajově, ale cross jsem vždycky naprosto milovala. Ale to už je dávno. Pak už jsem skoro ani nejezdila a jen se věnovala hříbatům.
„Takže s prací ze země jsi na tom dobře?“ zeptala se Ellie.
„Ano“ přikývla jsem. „Věnovala jsem se přirozené komunikaci jako přípravě na obsedání.“
„Proč jsi tohle všechno nenapsala do přihlášky?“ usmála se Ellie.
„Protože už je to opravdu hodně dávno. Ani nevím, jestli se ještě udržím na koni.“
Pak mě Ellie vzala do stáje a ukázala mi Annie. Annie byla opravdu krásná klisna a podle všeho i hodná. Mělo by to jít bez komplikací. Pohladila jsem Annie po hlavě a ona mě začala zvědavě očichávat.
„Šéfová? Můžete na moment?“ podle hlasu jsem poznala Rorieho. Ellie se k němu otočila a vybídla ho, aby mluvil. „Možná byste jí měla ukázat Noisy. Víte, nerad zpochybňuji vaše rozhodnutí, ale myslím, že by se k sobě ty dvě hodily.“
„No dobrá tedy.“ přikývla žena. „Scarlett, ukážu ti ještě jednu kobylu.“
Všichni tři jsme došli k hnědé klisně jménem Noisette. Jen tam tak stála a koukala. Nevystrkovala zvědavě hlavu, nešacovala, jestli máme pamlsky. Jen pozorovala. Vylíčili mi její minulost. A já najednou stála před rozhodnutím kterou z klisen si vybrat. Vzpomněla jsem si na přátelskou An a podíval se na odtažitou Noisy. „Tak jo, beru Noisy.“ řekla jsem nakonec.
„Dobře tedy.“ usmála se Ellie. „Musím teď běžet, Rorie, ti to tady všechno ukáže a vysvětlí.“ řekla a zmizela.
„Proč sis myslel, že si budeme rozumět?“ zeptala jsem se Rorieho, hned jak Ellie zmizela.
„Přijde mi, že toho máte hodně společného.“ usmál se. „Obě netykavky.“ Vyvalila jsem oči a chtěla něco říct, ale chlapec pokračoval. „Navíc jsem chtěl, aby se jí začal někdo pořádně věnovat, nikdo z děvčat před tebou si ji nevybral a to je škoda. Nikdo tu na ní nemá moc čas a ona péči opravdu potřebuje. Mám jí rád, nevadí, že ona mě ne, ona nemá ráda nikoho, ale stejně je to jeden z mých nejoblíbenějších koní tu.“ Chvíli bylo hrobové ticho. „Tak pojď, ukážu ti to tu.“
Celý areál bych opravdu dech beroucí. Slyšela jsem, že je to tu pěkné, ale slyšet a vidět je rozdíl. Končili jsme u útulku, kde mi Rorie oznámil, že musí ještě vykydat čtyři boxy, jejichž obyvatelé jsou právě na pastvině.
„Tak kde tu máte vidle?“ zeptala jsem se a očima hledala onen nástroj. Když mi na ně padl zrak, přiskočila jsem k nim a pevně je uchopila, jako by se snad jednalo o poklad.
Rorie se na mě nechápavě podíval. „Ty chceš kydat?“
„No a proč ne? To tu snad členky nesmí?“ ušklíbla jsem se.
„To je moje práce, jsem za to placený. A taky majitelé, členky obvykle moc ne.“
„Nejsem obvyklá.“ zasmála jsem se. „Ale kolečko odvážíš ty!“
Po práci jsem si vzala stoličku, postavila ji před klisnin pootevřený box, dřepla si a jen jsem tak seděla. Pak jsem i tiše mluvila. Mlela jsem úplné hlouposti, ale to bylo jedno. Chtěla jsem, aby si kobylka zvykla na mou přítomnost. Dneska jsem s ní nechtěla nic dělat, jen s ní strávit co nejvíc času.
V poledne jsem pomohla Roriemu s krmením a u toho se seznámila s Jasmine a Georgem, dětmi Ellie. Pak jsem si opět sedla před box. Nakonec mi Rorie uvařil kafe, přisednul si a kecali jsme. Vyprávěl i o Noisy i o ostatních koních. Úplně jsem zapomněla na čas. Zůstala bych ještě déle, ale musel jsem domů, abych se převlékla a jela do práce.